Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Don Giovanni

Publikováno 26.11.2016 v 23:37 v kategorii Zápisky, přečteno: 33x

Dnešní večerně noční cesta domů, to byl výlet do smutku, melancholie a mystiky. 
Z CD zpíval Vlasta Redl, na němž jsem byla před pár dny s Unhoští a Žanetou. Byla to nostalgie, jak je ten svět starší a pořád stejný. Popletla jsem odbočování z kruháku a domů jsem se tedy pustila oklikou po okreskách. Tma, klid, Redl a v hlavě rozpačitě. Pocit, že mě zase někdo zradil, že jsem posloužila jako rohožka, aby kdosi vstoupil do společnosti jako "pan dokonalý" a mou maličkost-rohožku zanechal za dveřmi. Kdyby jen to. Z té slávy a parády zmizel zadním vchodem a mě nechal čekat, abych si to ponížení zhluboka užila. Čekajíce u dveří uvidím všechny odcházet a když se hosté přestanou trousit a já najdu dost odvahy nesměle nakouknu dovnitř, jak dlouho ještě mám čekat, než půjde, zjistím, že sál je prázdný a pozhasínaný. S tím pocitem jsem odcházela z dnešní hospody. Pošpiněná jsem se odplazila zpátky do tmy, kam patřím. To když jsem zjistila, že pan V. koná únorový víkend, o kterém nevím. To jsem snad opravdu takový ubožák, aby mě mohl vyčlenit z party starých pák? Vím, že jsem jen symbolem. Že mu příliš přivádím na mysl fakt, že chtěl zahnout a ani to nedokázal. Ale za to si zasloužím takové pohrdání, přehlížení? Copak není dost chlap, aby to překonal? Raději to nechává vyhnít a tak se stávají různá "nedorozumění", jako že já jsem to špatně pochopila. Je mi z toho smutno, protože takových "nedopatření" je už nějak hodně. Smutno, znechuceně a bez vůle a chtění. A jak jsem tak jela, poslouchala Redla, měla jsem ohromnou chuť prostě pustit volant a nechat to někam jet. Zavřít oči a nechat to všechno být. Buď by přišel jeden velký náraz a pak ticho, nebo nějaké to drncání a pak taky ticho. A kdyby to byl ten druhý případ, měla jsem chuť tam všechno nechat a jen tak obyčejně jít dál, někam kamkoliv, hlavně pryč a dál. 
Tam uprostřed polí bych se pak setkala s duchem noci. S Donem Giovannim, sedícím před Stavovským divadlem, jenže tenhle by byl živý. S ním bych se ztratila do noci a už by pak nebyl žádný smutek, žádná zraňující ticha v éteru, žádné trapné chvilky rozpaků nad nepozvanými. Nebylo by nic, jen noční vítr, sem tam tichý přelet dravce a závan podivného chladu za letní noci a podzimního podvečera. Jen dech. Jen jméno nikým nevyslovené. 

Komentáře

Celkem 2 komentáře

  • On Proch 28.11.2016 v 22:56 Marti Marti, kdepak bloudíš? :)


  • vecnaloviste.oznamuje.cz 02.12.2016 v 21:14 Ne-e, nebloudím :-) Dojela jsem. Domů. Do Prahy. Do Podolí ...


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?