Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Jsem blázen, jsem asi šaman

Publikováno 04.08.2016 v 00:00 v kategorii Zápisky, přečteno: 47x

Pomalu si přiznávám, že je dobré opustit "reálný" svět zaměstnanosti, práce a užitečnosti měřené penězi. Nechtěl mě, nechám ho být. Na uvolněné místo se derou jiné pohledy na svět - ublíženost, odtažitost, závistivý až lstivý chtěnda a v neposlední řadě nevěřícný Tomáš. A někde v tom ještě plave pocit ztráty směru, jako že vývoj někam, ale ono to nejde nikam. Nejde a nejde, děj se co děj.

Je asi fakt na čase přiznat si, že každá reálná definice i s vysvětlením má alternativní pohled na svět. Je totiž jedno, jestli vyslovování posvátné slabiky ÓHM funguje proto, že se tak lidské nadjá spojí s božským vesmírem nebo proto, že při vyslovení se hlasivky rozechtějí do libé tóniny a příjemně rezonují v hlavě. Vesmíru, Buddhovi, hlasivkám a mozku je to jedno, hlavně když to dělá to, co to dělat má. A nejen že je na čase si to přiznat, už dozrál čas i se tomu poddat.

Jestliže moje nemohoucno zbržďuje můj reálný život, dává mi pohled do světa pod povrchem. Sklouzávám k přijímání mých stavů mimo realitu. Nemám se jak bránit dnům bez inteligence, zato s intezivními pocity, emocemi a popleteností. Nedá se to zahnat, rozchodit, nedbat na to, přehlušit to, rozehnat to kafem. Lepší je tedy nezadržovat dech a do toho stavu se ponořit a vychutnat si tu exkurzi do jinam. Není se čeho bát, lepší je otevřít oči, vnímat a prohlížet si ten jinaký svět a po návratu o něm přemýšlet a rozebrat si ho.

Takhle nějak asi mluví ti, co se jim říká šamani, medicinmani, a všelijak jinak. Nechci se tak nazývat, nejsem šaman, nemám tu sílu, neumím ji použít a dost ani nechci. Nejsem léčitel. Ale oni by mohli vědět, jak takové stavy vypadají a mohli by mě tím světem provést. Tak, abych si tam neublížila a abych se mohla pohodlně vynořit do běžného světa a nebyla z toho moc rozčarovaná a vykolejená. Nechci o tom mluvit s nikým cizím, ale zároveň to potřebuju dostat z hlavy na papír, abych mohla jít dál.

Tak tedy - žiju nad údolím pramenů. Fauna a flora je tu pokřivená melioracemi a zemědělstvím a lidskou představou o estetické vychované přírodě. Z původních "duchů" tu zůstal málokterý, pár starých stromů. Ale je tu ještě vodní panna, každé jaro se napije a obnoví svůj život. Každý z těch pramenů je jejím vlasem a potoky z nich vytékající tvoří její tělo a duši. Leží tu v údolí a dohlíží na něj. V létě ji navštěvuje duch jelena (jeleni tu už dávno nežijí, ale on se sem vrací), prochází se travou a buřinou a dubovím a udržuje v údolí vzbouřence na uzdě, aby ochránil vodní pannu a byl její protivahou.

Tohle mi vypráví večer údolí. Stačí zavřít realistickou mysl a pozorovat, kam si moje myšlenky najdou cestu. Je to jako poslouchat pohádku, číst dobrodružnou knížku. A zároveň cítím, že je to pravda, ale krásná a vlastně o to krásnější, že ji nemusím nikomu dokazovat, vysvětlovat a obhajovat si ji. Jako nemusím vysvětlovat krásu květiny. Kdo ji nevnímá, tomu nepomůže tisíc slov a kdo ji vnímá, je se mnou na jedné lodi a nepotřebuje se hádat. Jsou dny, kdy je to snazší, a jsou dny, kdy ani nejde dělat nic jiného. Nevím, čím se to řídí. A tady jsme u toho, co jsem psala na začátku - věda by hledala nerovnováhu hladin látek v mozku, přírodní národy by přizvali šamana. A jako předtím, i v mém případě je to jedno, čím to je. Přichází to neovlivněno, bez mé vůle to polevuje, a na mně je to prožít. Můžu se toho bát a nebo to můžu vynést s sebou a povídat o tom větru.

PS: Jestli je za tím i něco duchovního, nechci tady posuzovat. Ale naše západní medicína říká, že příčinou je stará infekce borelie, která se usadila v mozku a způsobuje mimo dalších abnormalit i tyto "mimostavy".

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?