Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Kdo? Jsem?

Publikováno 04.12.2016 v 23:17 v kategorii Zápisky, přečteno: 24x

Nedávno mě cosi přimělo k zamyšlení nad tím, kdo jsem. Kdo jsem? Já jsem přeci já. Já. (A imaginárním ukazováčkem se dloubu do hrudní kosti.) Ale jak napsat, kdo jsem, aby z toho vyšel nějaký ucelený obrázek? Jak to dělají ostatní? Pratchett v Čaroprávnosti píše, že Bábi svoje kozy nepojmenovala, protože kozy si mezi sebou taky jména nedávají. Vědí, že "tahle koza je ta, co je moje máma", "tahle koza je ta, co žije v našem chlívku" a "tahle koza je úplně jiná koza". To jim stačí. Mí psi taky nemají zvláštní štěk pro mou osobu. Řídí se tím, že mají vůči mně nějaké postavení a nějaké emoce a víc nepotřebují. Lidé se vymezují od ostatních svým jménem, svou náležitostí k rodu, svým způsobem obživy, svými dobrými vlastnostmi ... na hřbitovech se často lze dočíst, že "Zde leží Jan Novák - velkoobuvník, majitel realit, dobrovolný hasič a příkladný otec". Ale co to o něm opravdu říká? Nic. Je to jakési bez šmaku, bez ryzosti, opravdovosti. Něco tomu chybí. Okolojdoucí by ho asi měl obdivovat, trochu mu závidět a brát si ho za vzor. Že to asi vzbudí trochu jiný dojem, nechám stranou. 
A na to se asi ptají ti, koho zajímá, kdo jsme. Jejich pocity z nás jsou neúplné, nejasné, nevědí tak docela, jestli se nám dá věřit a jestli se jim máme líbit. Všichni máme na prvním místě sebe. Tázaný přemýšlí o sobě, tazatel o svých pocitech vůči tazateli. A tázaného to svádí k přibarvení si skutečnosti podle toho, kam chce hovor vést. Když napíšu, že jsem krásná, mladá, úspěšná nebo zlý, starý, zapšklý, nemám jak doložit, že je to fakt pravda pravdoucí. A stejně - co si o sobě myslím já nevypovídá nic o tom, jak mě vnímají mí blízcí, mí vzdálení a ti úplně cizí. 
No ale abych nějak zpracovala to, co mi hlavou táhlo nejvíc. Nějaké ty odlišnosti od prototypu běžného člověka lidského. Snažím se nelhat. Protože pamatovat si, co komu jsem povídala a pak to ještě skloubit dohromady při hromadném setkání, je moc pracné. Co to jen jde, neubližuju. Kvůli sobě, svědomí mi to pak dlouho a v nečekaných chvílích připomíná. Za to nepříjemno to nestojí. Dělám práci tak, jak v dané chvíli nejlíp dovedu. Je to pohodlné, šetří to výčitky, že kdybych byla bývala přidala, mohla jsem mít/být ... A snažím se nechat ostatní žít. Upadnou-li, seberu je a opráším, to ano. Ale běží-li nesprávnou cestou, nechám je, třeba do těch Prčic fakt chtějí. Jo a hodně přemýšlím. Věci mají rub i líc a já jsem nerada za pitomce, když se ukáže, že černobílý svět má vnitřek červený. 

PS: A mimochodem - ještě donedávna jsem trpěla záchvaty neskromnosti, ale nyní jsem už úplně dokonalá, podobně jako Hugo Haas.



Oprava: Hned po vypnutí mě zahanbilo, že jsem si lhala do kapsy. Mé uvedené vlastnosti nejsou odlišné od jiných lidí. Ba naopak. Všichni se snaží nelhat, neubližovat, přemýšlet a vše ostatní. Lišíme se jen mírou, kdy je to pro nás snesitelné. Skoro každý podnikatel si myslí, že je poctivý. Jen pro jednoho je poctivé prodat věc a zmizet z trhu, pro jiného používání zdrojů II. jakosti, pro dalšího výrazně vyšší cena výrobku než vstupů a někdo si připadá hloupě, když malému dítěti nedá svůj výrobek zadarmo. 
Já jsem dost naivní a mé hranice určovali pohádkoví princové, řečtí filozofové a nejspíš i buddhističtí mniši. 

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?