Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Mávni tužkou a tvoji mrtví ožijí

Publikováno 08.12.2016 v 23:53 v kategorii Zápisky, přečteno: 36x

Mí mrtví. Kolik jich je? Rakovnická babička, Ondra Horák, Pavel, děda, Barnabáš ... hodní, chytří, moudří, jenže nepředali všechno, nebyli tu pro mě dost dlouho. Už na ně můžu jen vzpomínat. Ale ty částečky paměti se každým vzpomínáním kroutí, mění se, a já už pak nevzpomínám na bytosti, ale na vzpomínky o nich. Časem se pak ze skutečných bývalých živých stávají pastelová leporelová pimprlátka. Slova, tváře, gesta, doteky, vůně ... vše, čím dávali najevo, že žijí, se rozklížilo a zestárlo jako stařičká voňavka. Chybějí mi a zdává se mi o nich. Dávno vím, že tu nejsou ani duchem, mají už své jiné životy a existence a hmotná zakotvení. Ale jejich životy v mém životě chybějí. Můžu se jen domýšlet, co by bylo, kdyby tu se mnou byli dál.
Babička by mě učila vařit a krotila by mé mrmlání na chlapy. Co by mi asi řekla o svém manželství a svých synech? Co si doopravdy myslela? Řekla by to vůbec někomu? Sobě?
Ondra by dál tančil a lichotil tlustým holkám, aby jim tu pubertu nějak ulehčil. Četl Seiferta a drobnou poznámečkou mne k němu přivedl. Elegán ladných pohybů a motýlího tance. Snad být starší a znát toho víc, jako dnes, rozpoznala bych za tou lehkou hrou i kolegu ponorku. Kdo ví? Ale něčemu zabránit nejde, pro něco to mělo být.
Děda by mě učil o řeckých filozofech, svícení petrolejkou a vesmíru. Už bych asi rozuměla jeho skepsi ze sametové revoluce, pohrdání Havlem, nesouhlasu s Masarykem a vůbec se vším, co v té rozjitřené době nám nadšencům připadalo krásné a jemu podezřelé. Čím dál víc vidím, že i v tom obluzení mozku měl pravdu. Revoluci lidí zase někdo převzal pod svá křídla a kdykoliv je to nahnuté, říká nám, že za tohle "jsme zvonili klíčema" a tak to teď přeci nevzdáme. Všem nám uniklo, že na demonstracích před koncem socialismu ta tvář odboje Václav Havel nějak chyběl. Aby byl po ruce, až to rupne. Aby nebyl ve vězení. Že mu vlastně nějaký ten majeteček zbyl, ač jiní, bezejmenní, přišli opravdu o všechno. A asi měl pravdu, že kdo byl ve vězení, ten odtamtud neodešel s čistým štítem. A Masaryk? Co se stalo za sto let s jeho státem? Ukousl nás Hitler, protože od nás všichni dali ruce pryč jako od zrádců, odpadlíků, utrženců. Pak nás stejným způsobem sežral Stalin, zase za námi nebyl nikdo silný. A dnes? Jsme tam, kde jsme byli, jen k tomu výborně umíme nesrozumitelný jazyk, německy vládne málokdo a z pohledu Evropy jsme na tom ještě hůř. Tehdy jsme byli rakouští Böhmen, teď jsme občany druhé kategorie a hází se na nás xenofobie, brexit, separatismus a vůbec vše podlé, křivé, nesnášenlivé. Darmo o tom povídat. Měl pravdu. Co by říkal na dnešní dobu?
A Barnabáš? Jeho energie mi tu chybí. To jeho pohodářství, samostatnost, srdnatost, s jakou bránil svoje vrata, a důstojnost, s jakou čelil Dorčiným vylomeninám. S ním jsem se cítila v bezpečí, opatrovaná, chráněná. Mrzí mě, že jsem nerozpoznala, že je to jeho konec a že jsem ho mučila léčením. Fakt jsem věřila, že se to zase spraví, že je to jen taková přechodná poúrazová fáze. Ale kdo ví? Možná ho čekal ještě horší konec a tohle bylo milosrdnější. Než být postřelený a pojít po dnech někde zalezlý v křoví, to snad bylo tohle lepší.
Nu a Pavel. Ten je nejtěžší. S ním jsem to prohrála. Tedy jej. Zazdila jsem ten pravý okamžik nesmělé náklonnosti a pro paniku jsem to všechno popřela a rozcupovala na kousíčky. Taky to mělo být, ale dodnes mě to mrzí a mrzet bude asi pořád, i když to zapíšu a pustím do světa. Už se nedozvím, co by bylo, kdyby bylo. Můžu se jen pořád dokolečka omlouvat, rozteskňovat se a sobě nadávat za blbost. A ztrácet se v jeho plachosti. A dojímat se naivitou nás obou, ač tehdy jsem si připadala dospělá, vždyť jiní v mém věku už měli děti. Můžu pokaždé zatrnout nad projevem něčeho vyššího než jsme my, nad uzlem v osnově, protože toho posla špatných zpráv jsem viděla od školy jen jednou a přitom na tak dlouho, aby mi tu zprávu řekl. Pokaždé nad fotkou na jeho hrobě žasnu, jak si je podobný a jak moje vzpomínky na něj změnily tvar. V duchu ho slyším, vidím ho sedět v metru, stát na té chodbě u schodů, vidím krajinu kopců ... a i když jsou ty vzpomínky citlivé a řežavé, nejsou už živé. Nejsou o něm, jsou jen o emocích, které to vyvolalo. On už je ve stavu/zemi bar-do, rozplétá poznatky z prožitého života a na všechno to nahlíží jinak a v jiných, širších souvislostech. Škoda jen, že už se nedozvím, jak to vidí teď. Ale třeba jo. Třeba se s ním někde nějak potkám a vzájemně si povíme, co jsme udělat měli a mohli, a dáme si rande za tisíc let v té hospodě na rohu.
Zdál se mi sen, co přešel do vědomí. O stříbrném zásnubním prstenu, ze světla měsíce, z chladného vánku, na pravé ruce, kde ho nosívají svobodní. Byl spjatý s ním a zároveň s větrem a darmodějem a vším, co je mimo dosah. Mám ho, nosím ho.
Redlova písnička Okolo zpět II, z níž pochází nadpis

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?