Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Na cestě za sebou

Publikováno 18.11.2017 v 18:56 v kategorii Zápisky, přečteno: 8x

Jsem naivní a hlupák k tomu.
Tedy kromě toho, že mám rozvrkočené období. Období rázných názorů, rozladěnosti z postojů ostatních a sebezničujícího strachu z budoucnosti. Bylo mi mizerně a spoustu věcí jsem si musela přiznat s otevřeným hledím. Že moje dobrodružná hra na samostatnost skončila, že to nezvládám a nevím, jak z toho ven a kudy kam. Potkala jsem reklamu na práci v Continentalu v Br.Bol. a to byla otevřená brána ke sebesložení a vyvěšení bílé vlajky. 
Pár dnů mi to vrtalo hlavou a nakonec jsem včera popohnala bílého koně do pole a vyslala poselství, že je mi zle a - haha, to se nasmějeme - hledám parťáka na fňukání. A z lesa se neozvalo, co bych čekala. Z lesa šel chlad, nuda, odsudek, pohrdání, trapno nad mou ubohostí. Tak ponížená, poplivaná a bezcenná jsem si nepřipadala už hodně dlouho. Prosila jsem o pozornost a dostalo se mi odplivnutí hnusem.
Zuřivost a mnohaletý tréning mi zachránily život. Nešla jsem se oběsit, na to nemám, ale zamrzlo jsem měla. Já se obětovat mohla, dávat spoustu času, naděje, podpory ... A došlo mi, že to není o něm. Já ji dávala proto, že jsem taková. Nezachovala bych se jinak. Zvedám lidi ze země a stavím je na nohy a asi to budu dělat pokaždé, protože tohle jsem já, neoddělitelně. A nebylo to o mně, bylo to o jeho nastavení v postojích k životu. On říká, že nemá kamarády, že na něj všichni kašlou. Když nevidí, jak se k nim chová a co si tím způsobuje, není pro něj nápravy. Jeho smůla. (Leč abych se toho hnusu v těle zbavila, v duchu jsem ho rozsekala na kousky a vzteky rozkopala do kraje a hlavu pověsila na elektrické dráty ksichtem ke kolejím, aby nemohl utéct a nikdy už neviděl nic pěkného. Ulevilo se mi neskonale.) 
Druhý den mě oslovil třínedělní plán-pokus nestěžovat si. Ano, došlo mi to, díky Bože. Vždyť já si poslední roky jen a jen stěžuju. Na fyzické tělo, na lidi, na čas, na samotu, na psy, na hluk, na souseda, na rodiče, na všechno. Kňourám a kníkám jako štěně huskyho. A vůbec jsem si to do dneška neuvědomovala. To bylo to moje peskování kohokoliv, kdo nebyl dost mírný, jemný, klidný, tichý, něžný, pročištěný a osvícený. V domnění, že lidé to chtějí, jen nevědí, že by takoví měli být a já je chtěla přetvořit, aby taky prozřeli jako já. 
Jak hloupá a zle nesmiřitelná jsem byla. Neustále jsem hledala, jak se ve vědění a lidskosti posunout dál, kam kráčet, kam směřovat. Myslela jsem si, že jsem na výši a že mám poučit ostatní, aby došli aspoň tak daleko, jako já. A vůbec jsem neviděla, že jsem stejnej sobeckej parchant jako Flétnička. Ach jo, je mi ze mě zle. 
Mému idolu jsem se omluvila a snažila se to smést ze stolu, jako že dobrý, co jsme si, to jsme si, poděkovala jsem za zdravé rozčílení se nad ním i nad objevem, že jsem potřebovala na chvíli do průvanu života, abych si uvědomila, že bych si neměla stěžovat na dobré bydlo. Ticho po pěšině. Měla jsem to čekat. Ale omluvila jsem se, co s tím udělá on, je jeho věc.

A tak mám pocit, že mám spoustu nevyřešených vlastností, které mi na cestě k poznání škodí, o které si na té cestě zakopávám a které mi ztěžují život. Doslova. Stěžování mi to ztěžuje a soužení nad ostatními mi s(z)užuje rozhled a obzor. Je to tedy něco, co bych na sobě chtěla změnit - přestat si zatěžovat stěžováním kotevní řetěz k pozemským starostem a místo soužení v davu individualit se vydat svou cestou. Svou, protože jiní mají jinou cestu a jiné plány a jiný rozvrh hodin. Aneb jak říká staré přísloví - zameť si nejdřív před svým prahem.
Mou hloupou vlastností je poučování ostatních. Netušila jsem, jak moc to dělám. Taky je to fňukání. To jsem o sobě vůbec nevěděla. Naopak jsem si říkala, že na to, co všechno jsem ztratila a co mi kdo sebral, si nestěžuju vůbec. Vím, že všechno si moc beru a všechno prožívám a to i s cizími. Od toho se ostatně odvíjejí moje hraběcí rady. Zkusím si tedy cizích věcí nevšímat a nepřipouštět si je. Neřešit je za ně, protože oni si to stejně nepřejí a já se tím jen a pouze rozhodím, bez jakéhokoliv užitku.


To asi znamenala má včerejší návštěva. Zapustila jsem vědomí do mlhy a ukázal se mi jelen na zimní noční cestě. Měla jsem ho následovat. Dovedl mě do noční tiché sněžné mrazivé krajiny a zmizel. A já tam zůstala sama, na šedavé opuštěné noční pláni. Nebylo kam jít, nebylo kam se vrátit, všechno by vedlo jen k zoufalému úprku nikam. Nejrozumnější bylo usadit se k meditaci, nechat mráz prostoupit tělo a stát se součástí krajiny. Dřív nebo později přijde obleva a nebo mě někdo najde. Teď je ale čas zamrznout a nechat věci plynout. Bylo to jako sedět tam ve zmrzlém sněhu a zároveň být nálezcem a hřejícím srdcem nálezce, který se rozhodl věnovat svou bdělou přítomnost zamrzlému a s ním počkat na jaro. Jsem tu, přijdi k sobě, až nadejde tvůj pravý čas.Najdi znovu cestu k sobě a počkej jedna na druhou, abyste mohly být zase jedna bytost, jako dřív.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?