Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Na objednávku už ne

Publikováno 07.12.2016 v 19:10 v kategorii Zápisky, přečteno: 26x

Psát na objednávku je na prd.Ať se autor snaží sebevíc, začne se podbízet. Automaticky se koriguje, aby neurazil, aby zapůsobil, aby nebyl za hlupáka, hrubiána, nedouka, snaživce a vůbec. Stalo se mi to taky a nemám z toho radost. Je to lákavé "líbit se". Ale vytrácí se z toho základní rys, tj. můj relax. Píšu proto, abych si utřídila myšlenky, psaním je vytřepala z hlavy a mohla jít v existenci dál. A vlastně mě vůbec nebaví se ohlížet na to, aby téma, styl, výrazy a kdoví co ještě nepřekročily hranice. 
Sebekorigování ukrajuje volnost přemýšlet. Drží mě při zemi a já se stávám chváleným dostihovým koněm. Za pomíjivý potlesk běhám po závodním oválu. Stále tomtéž oválu. Vypilovat techniku, aby to bylo "jak se patří". Start. Běh. Potlesk. Start, běh, potlesk. Párkrát je ten úspěch fajn, to zas jo. Zahřeje to u srdce. Ale napořád? 
Raději budu koněm těžkopádným, co tahá klády z lesa a může u toho dumat o všech pampeliškách, sedmikráskách, smrkových šiškách a zaječích bobkách, co jich jen cestou uvidí. A ještě radši být sokolem, který to všechno pozoruje z výšky, ale na to nemám fištrón. Chybí mi ten správný nátisk. Ovšem i psát koniny bez svázanosti/svízelností je osvobozující. A uvolňující a povznášející a uklidňující. Takový malý tichý ambient slov.
Samozřejmě se mi to stane ještě tisíckrát, samovolně, automaticky, podvědomě. Falešné větičky, fráze a uhlazenosti se vyskytnou vždy, ale snad to bude drhnout v krku míň a míň, že už to poznám jen já a jen sem tam. Ale i ty zádrhy o něčem vyprávějí a do záznamu pocitů patří. Značí, že tou myšlenkou si nejsem tak docela jista. Že to ještě není konec, že je něco nevyjasněno, neuzavřeno, nedokončeno. Že k ucelení chybí ještě nějaká zkušenost, něco doprožít, něco uvidět jinak, něco nechat dozrát na ten pravý čas.

Příklad? Noční krysař, darmoděj, duch z Dona Giovanniho. I ve dnech, kdy do svého brlohu připustím přístup návštěvě, kdy běží televize a jí se tučný salám, je ho v podtónu slyšet. Neznatelně sice, ale při znepozronění se ukáže, že je tu přítomný stále. Za hranicí pohledu, na dosah ruky, v klidu chrnících psů, v jiskření zmrzlé trávy. Když blízcí odjedou, je ten pocit silnější. Že není lepšího činu za mrazivé noci než přelézt plot a podhrabat se a pustit se za ním. Neudělám to, jsem příliš domestikovaná a svázaná s běžným světem a mám strach se rozhodnout a odpoutat se. Nános zkušeností křičí, že by to byla cesta do záhuby, a já se tomu pokaždé poddám a zůstanu. Ale jiné mé já vidí, že je to nabídka nové zkušenosti, nového pohledu a že vůbec není podmínkou vše opustit. Láká to. Jen na chvíli, jen poodejít, poznat a uvidět jinak. Jenže já mám strach to udělat. Ne odejít a udělat ze sebe blázna, co po nocích běhá po poli. Mám strach, že se mi to zalíbí a já budu litovat, proč jsem to už neudělala dřív.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?