Cesta do věčných lovišťaneb Další jalové myšlenky lenivého člověka

Nevztahy a osudy

Publikováno 06.10.2016 v 15:56 v kategorii Zápisky, přečteno: 39x

Je-li člověk dlouho sám, komolí se mu pohled na svět.
Když je mi zle, vkrádají se mi do myšlenek vzpomínky na staré kamarády, k nimž jsem už ztratila cestu. Přemýšlím o nich, lítostím nad tou ztrátou, nad vlastním strachem se jim zas přiblížit, aby si nemysleli, že jsem blázen a já je neodradila. Sedím doma, bojím se, nadávám si, hecuju se, pohrdám sebou a výsledkem je únava, strhanost a bezkamarádství jako dřív.
A tak jsem letos zase jela na podzimní sraz kapitánů, abych na chvíli přišla mezi lidi, ačkoliv tam měl být i můj zrádce s kolektivem. A vyvrbilo se to úplně jinak, než bych čekala. Přijela i Pískalka a přivezla svou půlku dětí a své křivdičky z manželství. Můj Amálek si také nenápadně kroutil držtičku nad ženou. Princezna zažehrala na 17-letý vztah ... Připadala jsem si jako pozorovatel na dvoře bláznů. Chodili okolo mě pacienti, dozorovali své ratolístky a z očí jim koukal smutek nad tím, že takhle to vůbec nemělo být, svět je přeci krásné místo a oni musí vláčet ten svůj osud pro nějaké nic, které měli slíbeno a ono je minulo. Bylo to poučné, zastavit své myšlenky a nasávat ty archetypy, vnímat je se vším všudy.
V noci mě pak osvítilo, jak to asi mezi Amálkem a jeho ženou bude spíš než to, co říkal on. Já v nich totiž skoro na první pohled viděla moje rodiče. Sebestředného živočicha a unavenou tažnou mulu. Ještě pořád mám tendenci ho omlouvat, protože je on můj kamarád a já se přeci nepletu, že jo. Ale asi to je tak, že on z nějakého důvodu nebere na zřetel cizí námitky a možnosti a názory. Nevím, jestli nechce nebo to neumí vnímat nebo ho to obtěžuje. To si ještě musím probrat. Ale jisté je, že nebere na zřetel, že někdo už nemůže. Přesně podle té věty: "Nechodíš do práce, tak z čeho můžeš bejt unavená."
On sám je čipera veverkatá a předpokládá, že jeho okolí je stejné (takoví jsme všichni, sebe máme za normu a ostatní měříme podle toho). Navíc on je duše rozevlátá a hlava ve větru, když zadá úkol, už nedá povel ke stopce, takže člověk mnohdy vyplázne duši na jazyku zbytečně (viz. stať o skoku ze skály) a to dost vyčerpává. Modelová situace - něco jsem si od něj kupovala, neměla jsem drobné. On zaúkoloval ženu, ta odběhla vedle hledat. Mezi tím sám našel drobné, ale už opomněl dát vědět ženě, aby zadaný úkol stopnul. Ergo ona hledala a sháněla něco, co už nebylo zapotřebí. Může se jí člověk divit, že je strhaná, má toho plné zuby a vyhýbá se komunikaci?
Nebo další ukázková situace, kterou mi připomněl vztah mých rodičů. Nejmladší potomek zazlobil a vzteky si kopl maminku do nohy. Ona se vylekala, ale nechala to být, evidentně to nebylo běžné. A vedle ní stojící Amálek zavelel "Plácni ho." Na první pohled běžná situace. Ale co to vlastně bylo? Kdyby byl co k čemu, "zastal by se jí" neboli plácl by ho sám, že takhle se k mamince chovat nesmí. Místo toho ji postavil mezi dva ohně. Mohla se podvolit tlaku a udělat něco proti strsti nebo si vysloužit černý puntík. Ať by udělala jedno nebo druhé, výsledek by byl vždycky nepříjemný. Tak si zvolila dítě a raději nesla nelibost. Což už očividně běžné bylo.
A tak z ní postupem času vykoval ženu-mulu, která v zájmu dětí ten kříž ponese dál, vždyť to vlastně není tak hrozné. A pomalu z ní uniká sebejistota, sebevědomí, ve smyslu znáti se, znáti své možnosti a své hranice, kam to nechce nechat dojít, a co je podle jejího správně. Pak se stane, že když je v cizím prostředí, neví co a jak, kam se vrtnout a co si počít, protože všechno, co udělá, je špatně. A ono tak opravdu je, nakonec v záchvatu paniky něco poplete, pokazí, poničí. Kdyby jen měla na věc klid, čas a jistou ruku jako mívala, bylo by to v pohodě.
Bylo mi jí líto, protože jsem viděla, jak pomalu odchází do zapomnění a místo ní zůstává jen socha, automat, bez vlastní potřeby projevovat život. Kdysi mi přišla jako spící panna, zasněná v dálavách, teď vidím, že se přetavila ve voskovou sochu, mdlou, tichou, oddanou pokoře a dětem.

A protože vím, že do toho nesmím strkat nos, že musím mlčet a nešťourat v tom, držím to v sobě. Ale taky mě svrbí jazyk i prsty a tak to  musím vyplivat někam jinam, tj. sem.
A takových vztahů a zámotků a křivdiček a povzdechů a odhodlání mlčet byl ten víkend plný, byla jsem nakonec ráda, že jsem v téhle věci jen pozorovatelem. Když vidím, co si lidé dělají navzájem a jak kroutí a přeorávají své děti, nelituji svého rozhodnutí do tohohle vlaku nenastoupit. Často mě to mrzívá a říkám si, že by bylo bezva se teď k někomu přitulit a všechno na nějaký čas hodit na někoho jiného, ale než to, co mají oni, to je solidnější být sám a neotravovat nikoho dalšího.
A ještě mi došlo, jak je to s mým divným vztahem k Amálkovi. Potřebuji jeho souhlas, snažím se mu zalíbit, obětovala bych pro něj hodně, nesmyslně žárlím na jeho přátelství k jiným holkám, a přitom mě sexuálně nepřitahuje. To je přeci vztah dítěte k mužské autoritě. Být oblíbenou princezničkou. Je to pro mě celkem úleva. Vždycky se budu snažit zalíbit se mu, ale rozumný vztah z toho nikdy nevzejde. Balancovalo by to mezi psí oddaností a vzpourou na nože. Nic zdravého, nic dobrého. Doufám, že si to budu dlouho pamatovat :D

Komentáře

Celkem 2 komentáře

  • Moustard.jr 28.11.2016 v 23:05 Čtu tě. A nemohu, nemohu přestat přemýšlet nad tím, kdo jsi. Ne že by to bylo podstatné, ale jsem od přírody zvědavý.
    Možná bude lepší nepátrat a zas tě někdy číst. .
    V tuto chvíli ale zmizet je ten správný krok, i když vzkaz anonymní zanechat jsem musel.


  • vecnaloviste.oznamuje.cz 02.12.2016 v 21:12 Óóó :-) Vnímám to jako pochvalu a děkuji. Chtělo by se parafrázovat, že jsem "jen muška zlatá", ale spíš jsem asi tuleň nesoucí dýmku domovníkovi za polárním kruhem.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?